Aktuality

21. prosince 2019

Počtení pro volné chvilky

aneb zavzpomínejte s p. Ludvíkem Lečbychem.


Václav Gorecký.
Psalo se datum 28. června 1914, kdy byl na své návštěvě Srbska v Sarajevu spáchán atentát na následníka habsburského trůnu
Františka Ferdinanda d´Este. Rakousko - Uhersko, jako odvetu, vyhlásilo Srbsku válku.
Branná povinnost se nevyhnula ani mužům z Korytné. 1. světová válka začala dne 28.7.1914, a rozšířila se po celé Evropě, Ásii, části Afriky, i daleko za oceánem v Jižní Americe. Byla krutá, a trvala až do 11.11.1918, kdy světové velmoci podepsaly mírovou dohodu.
Do Rakousko - Uherské armády narukoval i můj pradědeček pan Jan Gazdík č. p. 44. Doma zanechal svoji manželku Annu, a tři malé děti. Marii / moji babičku 11 let /, Františka 10 let, a nejmladšího Jana 8 let. Původně se jim narodilo sedm dětí, ale čtyři zemřely ještě malé...
 Pradědeček se už z války nevrátil, a padl v daleké Itálii po zásahu nepřátelským šrapnelem. Jeho podobizna je na korytňanském pomníku padlých u kostela - vlevo, třetí shora. Tolik na úvod.
      Psal se rok 1965, a začaly nám, dětem, letní prázdniny. V rodině jsme čekali radostnou událost. Nebylo to narození dalšího potomka, ale příjezd
velmi vzácného člověka, který odešel před 51 lety, spolu s mým pradědečkem do 1. světové války. Byl to prastrýc 

Václav Gorecký,
žijící celou dobu na Ukrajině. Jeho příjezd jsme netrpělivě očekávali na uherskobrodském vlakovém nádraží. Supící parní lokomotiva zastavila se skřípěním brzd, a oblaky páry. My jsme netrpělivě vyhlíželi očekávanou návštěvu. Najednou se ve dveřích vagónu objevila vysoká, štíhlá postava staršího pána. Dlouhý černý plášť mu vlál ve větru, a v podpaždí měl dvě husté, žíněné vojenské deky barvy khaki. Za ním se objevila postava ženy, oděná selsky, a na hlavě měla pečlivě - nezvykle uvázaný šátek. Bylo jasné, že se jedná o našeho strýce Václava, a jeho manželku Ljudmilu.
Přivítání bylo nekonečné, ukápla i nějaká slza. Jelo se do Korytné, ke Kubišům / Goreckým /...
Když jsme přijeli do Korytné, strýc ji málem nepoznal. Vše zkrášleno, vystavěné nové domy, veřejný vodovod, kanalizace... Když jsem se strýce zeptal, nač má ty deky v podpaždí, odvětil, že měl za to, že budou spát ve stodole. Nevěřil svým očím, jaký pokrok v jeho rodné obci nastal. Korytná byla navíc vyhlášena "vesnicí roku"...
Druhý den jsem, spolu se svou babičkou šel navštívit strýce ke Kubišům. Babička byla dojatá k slzám, když jí strýc Václav předal dopis na rozloučenou od jejího umírajícího tatínka z italské fronty. V roce 1965 jsme měli povinnou ruštinu na základní škole, a toho využila strýcova manželka Ljudmila, která si se mnou chtěla povídat, a dozvědět se víc o našem životě. Chodil jsem s ní po zahradě, po humně, a pojmenovávali zeleninu, i ovoce, jak se řekne česky, a rusky. Teda spíš ukrajinsky, protože ukrajinština je od ruštiny odlišná. Ljudmila byla velmi vnímavá, a učila se rychle.
Pak mne strýc Václav požádal, jestli bych se šel s ním po Korytné projít. Představte si 72 letého pána, který zde nebyl celých 51 let. A on mi jmenoval jeden barák, vedle druhého, kdo kde bydlí, či bydlel. Musel mít těžké usínání doma, na Ukrajině, když denně vzpomínal na svou vlast, a na svou rodnou Korytnou. Taky pojmenoval celý katastr okolo Korytné, včetně polí, lesů, luk.
Když jsem se jej zeptal, proč se nevrátil dřív, odpověděl dalekosáhle. Z italské fronty se naši legionáři přemístili na Ukrajinu, a při osvobozování jedné děrévni /obce/ mu skočila jedna "děvočka" kolem krku, políbila jej, a řekla: "..ja Těbja ljublju!!!" Nemusím překládat. Strýc zůstal, a s Ljudmilou se oženil. Měli spolu tři syny. Nejstaršímu dali jméno Václav...
Dostat se domů ze Sovětského svazu nebylo možné. Strýc bydlel v zemljance o půdorysu 4 x 4 metry, dva metry do země, nad zemí metrová nástavba... Když doma dělal zabijačku, dal kus masa udit do komína, který byl jen asi metr a půl nad zemí. Do rána maso zmizelo, a během několika dní se nesla vůně uzeného masa po celé vesnici. Takže strýc přinesl něco, co doposud jeho spoluobčané neznali. Taky mi vyprávěl, jaká panenská půda je na Ukrajině. Kukuřice dorůstala až do výšky tři a půl až pět metrů. Sklízeli ji mačetami, a stvoly byly skvělým topivem. Také pěstoval, krom jiného, i dýně. Vozil je pak na trh do nedalekého města. Jednou jeho tři synové kutáleli obrovskou dýni až na tržiště, kde měli váhu. Dýně vážila přes osmdesát kilogramů. Posteskl si ale, že obilí neumí skladovat, jako u nás. My jsme měli sila, oni nikoliv, a obilí shnilo na polích.
Vyprávění by vydalo na celou knihu, a měsíční pobyt strýce byl u konce. Nechtělo se mu nazpět, ale doma je čekali jejich synové. Sovětská ambasáda v Brně jim o něco prodloužila pobyt. Byly to krásné chvíle s krásnými lidmi. Ljudmila po čtrnácti dnech už mluvila poločesky...
Nastal nejsmutnější okamžik - loučení.
Strýc, spolu s Ljudmilou dostali spoustu darů a dárků. Dodnes vidím, jak strýc Václav do skleníku od okurek nabírá kus rodné půdy, a pečlivě ji schovává do kufru. Loučili jsme se se slzami v očích, bylo to dojemné.
Za zhruba čtrnáct dní, po odjezdu strýce přišel z Ukrajiny telegram, že strýc zemřel. Od žalu mu puklo srdíčko.
Tomu se říká láska k vlasti, k hodnotám. Dnes se vše vytrácí.
Na věčnou památku všech rodáků
    napsal Ludvík Lečbych, Hluk  /rodák z Korytné/...

babička Marie Navlacilova se sestrou p. Lečbycha Zdislavou.

Prababička p. Lečbycha, p. Anna Gazdíková

praděda p. Lečbycha, Jan Gazdik - prvni zleva

prastrýc p. Lečbycha, p.Gorecký, ukrajina 

Za fajn počtení, vzpomínky a fotografie děkujeme do Hluku p. Ludvíku Lečbychovi.