Lidové zvyky slovy

pana Ludvíka Lečbycha, našeho rodáka.

Lidové zvyky u nás, na Slovácku.
Pokud máte chvilku, dávám k dnešku malou vzpomínku na své dětství, které jsem prožil v malebné vesničce, ležící na úpatí Bílých Karpat.
Jmenuje se Korytná.
Svůj název dostala buď od toho, že se zde vyráběla dřevěná koryta, nebo, že leží uprostřed kopců, v korytě.
Obvykle v tuto dobu se na místní faře pekly vánoční oplatky. Pro celou vesnici, čítající něco kolem 1300 obyvatel. Nebylo tomu jinak ani v roce 1962.
Maminka pana faráře, které nikdo neřekl jinak, než "stařenka", míchala řídké těsto, složené pouze z hladké mouky a vody, za bedlivého dozoru "strýčka" kostelníka. Pak malou naběračkou lila onu směs do rozpálené, litinové elektrické formy s církevními motivy, a přiklopila i horní víko. V rozích formy byly malé otvory, kudy přebytečné těsto vytékalo ven, za neustálého sykotu, a prskání... Zhruba po minutě víko formy otevřela, a vizuálně ověřovala, zda je oplatka správně upečená. Podle Matriky, která se tehdy vedla většinou v kostele, se vědělo, kolik lidí ve kterém stavení bydlí, a zda doma chovají větší domácí zvířectvo. Tím větším se rozumnělo prase, kráva, či kůň. Pro tato zvířata se do každé oplatky zapékal sušený jetelový list.
Pak jsme nastoupili my, ministranti, abychom roznášeli oplatky do všech domácností. /..poznámka - být ministrantem v té době, byla pro každého čest/. Z domu jsme si přinesli čistý šátek, a talíř, do kterého nám strýček kostelník dal oplatky - každému zvlášť, pro tři popisná čísla, uvázali uzel, a hurá do ulic.
V každém domě jsme už byli netrpělivě očekáváni, protože to pan farář rozhlásil při nedělní bohoslužbě. Po otevření vstupních dveří, jsme pozdravili těmito slovy: "Vinšuju vám požehnané vánoční svátky, Krista pána Narození, předně zdraví, pokoj svatý, a po smrti Nebeské Království!"
Pak si hospodář, či hospodyňka převzala oplatky, a zeptali se, co se dává velebnému pánovi / panu faráři /... Já jsem při první obchůzce ten rok odpověděl, že mouka, obilí, i nějaká koruna.
Tady se musím pozastavit, a pousmát. První rok jsem se nadřel, jako kůň...ba spíš vůl. Starší, zkušenější ministranti řekli, že peníze, a šlo se jim nazpět rozhodně snáze, než mně...
Pamatuji, jak se plnila farská prádelna moukou a obilím. Těch plných velkých hrnců, dokonce i vana... Pak jsme přišli pro další várku. Na stole byly dvě kasičky. Jedna velká - pro pana faráře, a druhá menší, pro nás, ministranty. Tam jsme pak odevzdávali hotovost za bedlivého dozoru strýčka kostelníka, a museli říct, co nám kde dali....
Za tři dny jsme měli rozneseno do všech domácností, a nastalo odměňování. Kasička pro nás, ministranty - její obsah, se vysypal na stůl, a dělilo se na sedm dílů. Nás, ministrantů bylo sice šest, ale přibyl mezi nás do dělení i strýček kostelník, což nás docela štvalo, ale i tak jsme si vydělali za tři dny každý kolem 300,- Kčs, ba někteří si "ulili" i o trochu víc....
Bylo na dárky pro moji sestru, i rodiče...
Tož takové sú aj moje vzpomínky na adventní čas...
Ludvík Lečbych A.D. VI. XII. MMXIX.